Tři kilometry vzdušnou čarou od našeho sídla na Psím ostrově, na dohled od frekventovaného nově vybudovaného covid centra při hranici se Slovenskem.
Nikde nebylo ani živáčka, jen na cestě sedělo umorousané naříkající tříkilové štěně s pochroumanou pacičkou. Páchlo močí, srst mělo "posypanou bleším trusem" a bylo evidentní, že "něco s nožičkou" se mu nestalo včera. Zhrublá kůže v ohybu zápěstí a změněná anatomie necitlivých prstů napovídala buďto o vrozené vadě, nebo úrazu.

Chtěli jsme Vám představit Ťapku. Žila se svými lidmi v domě plném špíny a odpadků, bez elektřiny a tepla.

Nevěděla, že za plotem existuje veselejší a bohatší svět, takže byla vlastně docela spokojená. Zvykla si na nekomfort, hlad, zimu i bolest.

Přesto své lidi milovala a věřme, že oni se o ni starali nejlépe, jak uměli. I o tento domov však lidé přišli a byli nuceni odstěhovat se jinam, kam už s nimi Ťapka nemohla.